Na světě jsou čtyři Trnavy. Tři jsou pouhé dědiny – jedna v Čechách a dvě na Moravě – čtvrtá je město na Slovensku. Ta je ovšem nejznámější.
O jedné moravské Tmavě – o té na Holešovsku se vypravuje, že se z ní dostal selský synek podzemní chodbou až do matičky Prahy. Oral totiž jednou s otcem na poli, a tu oba spatřili prohlubeň, jež na tom místě nebývala.
„Jdi se podívat, co tam je!“ vyzval otec hocha, a že počká u dobytčat. Mládeneček vlezl na dno jámy a vidí otvor do země, i pustil se tamtudy. Šel a šel, bezpochyby sám nevěděl, jak dlouho, až přišel k díře, kudy se větrávají sklepy. Tamtudy se dostal do sklepení. V tu chvíli tam vešel číšník, a jak ho spatřil, dal se do křiku: „Pantáto, ve sklepě hoří!“
Pán běží všecek polekán, a co vidí? V jeho sklepě stál cizí výrostek všecek ověšený zlatem – a to tak oslnivě svítilo. Vyvedli výrostka ze sklepa a vyslýchali, jak se dostal k nim – už nebylo jinak, nežli že chodba, kudy kráčel, byla samé zlato a to na něm uvízlo. Nemohl pochopit, že by bylo pravda, o čem ho ujišťovali, že je v Praze. Pak se ovšem sám přesvědčil.
Pánovi se hoch líbil, a že si přinesl zlato, umínil si, že ho dá vystudovat. Synek byl vtipný a žádostivý učení, chodil do škol se vší chutí. Tou chodbou se už domů nedostal – ale vzpomínal věrně na rodnou vesnici. Pán ovšem o Tmavě nevěděl, znal jen tu slovenskou, a hoch zase tvrdil, že ze Slovenska nepochází. A tak se z něho stal Pražan.
Plynuly roky – a doma zatím oplakávali ztraceného. Tehdy, když zmizel v podzemí, otec naň dlouho čekal, potom za ním běžel, volal, ale v jámě nebyl žádný otvor a tatíček nemohl pochopit, co se stalo. Už zůstal na tom, že synka hlína zasypala. Se smutnou jel domů a s plačící ženou se na to nešťastné místo ještě po několik dní vraceli, plakali, volali - nadarmo. Nezbývalo, než smířit se s myšlenkou, že milého synka už nikdy na této zemi nespatří!

(Ze starých pověstí a legend)