Jednou vyprávěla paní učitelka dětem, že kdysi dávno byla doba ledová, kdy na zemi žili ohromní mamuti a taky člověk neandrtálský, který ty ohromné mamuty chytal jako králíky, že prostě udělal díru do země, přikryl ji větvičkami a že ten mamut šel, šlápl na to a už byl v pasti, že si potom ten člověk neandertálský kus toho mamuta ukrojil vždycky k obědu a k večeři a tak dále, a Šebestovou to neobyčejně zajímalo, a tak zvedla ruku a řekla, prosím, a jak ten člověk neandrtálský toho mamuta vlastně jedl, s brusinkama jako zajíce, nebo s bramborovým salátem jako řízek, a paní učitelka byla z té otázky trochu vedle, copak někdo ví, jestli se mamuti vařili, nebo smažili, a tak řekla, poslouchej Šebestová, co to máš za hloupé otázky, člověka neandrtálského přece nikdo neviděl, takže se ho nikdo nemohl na takovou věc ani zeptat, tohle neví ani pan ředitel, tak jak to mám vědět já, sedni si a dej pokoj, a Šebestová si sedla a byla zticha, ale když šli s Machem ze školy domů, řekla, heleď se, Machu, na co vlastně máme to senzační sluchátko, my se přece můžeme do tý doby ledový klidně podívat a zjistit, jak tam toho mamuta vlastně jedli, no ne, a Mach se zastavil a řekl, no jo, to je fakt, ale Jonatána vezmem s sebou.

(Mach a Šebestová)